Vynášení Mařeny, chození s létečkem
O Smrtné neděli vynáší děvčata školního věku Mařenu či smrtku, která symbolizuje zimu. Průvod vedou nejstarší dívky, hlasitě prozpěvující o zlé Mařeně, smrtce, která umírá, a ony ji vynášejí z vesnice pryč, aby už zlá a krutá zima odešla. Na konci průvodu děvčata Mařenu vyslečou a zapálí. Obvykle se pak vhazuje do potoka, aby uplava pryč za dědinu, pokud ale v obci potok není, hází se do škarpy, nebo se zahrabává do země.
Mařena je na palici navlečená slaměná figurína oblečená do dívčího kroje, kolem krku má pověšené vyfouknuté skořápky z vajec, tzv. „škařupiny“, a na obličeji má namalované veliké ostré zuby – jako zubatá smrtka.
Historie tradičního zvyku vynášení Mařeny či smrtky a přinášení nového líta
Vynášení smrti je zvykem, který pochází z pradávných dob pohanských. Kvůli řadě církevních zákazů v dřívějších dobách, jejichž snahou bylo vymýtit pohanské zvyky z naší lidové kultury, už tento zvyk v některých oblastech Čech téměř zanikl, ale na Moravě se naštěstí udržel do dnešních dnů ve své starobylé a téměř nezměněné podobě s mnoha popěvky.
Podle některých výzkumů se v dobách pohanských během tohoto zvyku obětovala nejkrásnější dívka z kmene, proto je i dnes tento zvyk symbolizován figurínou člověka oblečeného do ženských šatů. Tato figurína se na konci průvodu zapálí a vhodí do vody, aby již nemohla škodit. Pokud v obci není potok, zapálená smrtka se hodí ze skály nebo se zahrabává do země. Od toho místa se pak musí rychle utíkat pryč. Kdo by zůstal při útěku hodně pozadu nebo by snad při útěku upadl, ten do roka zemře.
Jinde chodí se smrtkou i chlapci, ta se pak nazývá Smrťák a děvčata nosí Mořenu. V některých regionech se po vynesení Mařeny přineslo z druhého konce vesnice nové líto, létečko či májíček, symbol jara. Všichni se pak společně radovali, že smrtka, symbol zimy, je již ze vsi pryč a měli radost z nového líta, které představuje skutečné blížící se jaro.
Na východní Moravě se Mařena vynáší na Smrtnou neděli a létečko se přináší o týden později na Neděli květnou.
Ve východoslovanském folkloru se objevuje zvyk podobný vynášení Morany. Figura, bohyně, se nazývá Kostroma a její pohřbení má zajistit úrodnou půdu.
Vynášení Mařeny a chození s létečkem na luhačovském Zálesí
Na luhačovském Zálesí byl v dřívějších dobách tento zvyk církví velice zakazován. Antonín Václavík ve své monografii Luhačovské Zálesí uvadí, že jsou pamětníci, kteří tvrdí, že fara i škola užívané popěvky přísně zakazovala. Snaha církve vzít prostému lidu jejich tradice se naštěstí neuskutečnila v plném rozsahu a tento zvyk se nám dochoval. Lidé však byli nuceni používat texty s církevními motivy, nejčastěji o Panně Marii a Pánu Kristu, namísto starých tradičních, kde se zpívá o Mařeně nebo o někom z vesnice, z něhož si děvčata tropila legraci. Chlapci průvod doprovázeli škádlením. Někdy děvčatům smrtku sebrali a zapálili.
Ve 20. století se na luhačovském Zálesí tyto dvě tradiční obchůzky, Mařena a létečko, spojily v jeden den. Namísto figuríny začala děvčata nosit smrtkový stromek ověšený prázdnými vaječnými skořápkami a svatými obrázky, v jehož vrcholku byla panenka či hlava panenky. S ním obcházela domy, za což dostávala syrová vejce, o něž se pak dělila.
Folklórní soubor Leluja tradiční zvyk vynášení Mařeny obnovuje v obcích na luhačovském Zálesí od roku 2009.
Týden po vynesení Mařeny děvčata chodí s létečkem či májíčkem a přinesou do obce tolik očekávané jaro, tzv. nové líto. Při této obchůzce zavítají do jednotlivých domů, kde předávají zelenou opentlenou větvičku – symbol jara, za což, jak je zvykem, dostávají výslužku.
Mařena, Mařena,
na oleji smažená,
smažili ju chłapci,
pastýřovi cápci.
Mařena, Mařena krásná,
pásła babulky, pásła.
Vyptała si z'užičku másła,
pichla štičku na paličku,
za husima třásła.
Literatura:
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
