Fěrtúšek
Vrchní sukně, fěrtoch, fěrtúšek, fjertúšek, se původně šila z podomácku vyrobeného bílého plátna. To se později začalo přibarvovat. Nejdříve doma, následně u barvířů. Počátkem 19. století se nosily fěrtochy jednobarevné modré, oblíbenými se pak staly fěrtúšky bílé, potištěné květinovými motivy, a modrotiskové s barevným negativním vzorem. Ve druhé polovině 19. století se pro jejich výrobu začalo používat hedvábí, převážně šlo o jasně modré látky s drobnými květy. Ty následně vystřídaly pestrobarevné kašmíry a později brokát. Na Pozlovsku a Luhačovicku se nosily také bílé fěrtúšky, zde nazývané zástěry, zdobené bílou prolamovanou výšivkou, prokládanou tylem.
Každý fěrtúšek byl opatřen dvěma tráčky (tkanicemi), které se uvazovaly dopředu na dvě smyčky. U svátečního kroje byly tráčky nahrazeny stuhami různých barev, tzv. opasovačkami. Ty se začaly v 90. letech vlivem lázní v některých obcích uvazovat dozadu.
O fěrtúšku se zmiňuje Jan Hubáček ve druhé sloce své písně:
Stratiła sem fjertúšek.
Gdo ho našéł? Tvarůžek!
Ja, Tvarůžku, vrať ně ho,
zle by było bez něho.
Fšeci ludé povídajú, že sa já nevdám,
že já ani růžového fjertúška nemám;
ale já ho budu mít,
já si ho nedám špínit,
lecjaké lumpačisko
nesmí k nám chodit.
Literatura:
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
Petráková, B.: Lidový kroj luhačovického Zálesí. Zlín 2007.
