Rubáč
Rubáč, rubánka, rubaňa, či posměšně rubačisko, byl základní a nejstarší součástí ženského kroje a až do 1. světové války to byla také jediná součást spodního prádla, kterou ženy nosily. Býval o něco delší než sukně. Šil se z konopného nebo lněného plátna a skládal se dvou kusů, z vlastní suknice a z opléčí, což byl rovný pás plátna kryjící prsa. Na opléčí byl zezadu přišitý tráček, zvaný prorámka (někde byly prorámky dvě, jindy se nazývaly také prorámčice), který šel přes ramena dopředu, kde se uvazoval do obšité dírky.
Rubáč objímal tělo tak pevně, že si mnohdy musely ženy při převlékání navzájem pomáhat. Jednalo se o vysoce intimní část oděvu a ženy jej úzkostlivě skrývaly. Dokonce i po vyprání rubáč věšely tak, aby nebyl vidět. Někteří muži jej nespatřili po celý život a již jen vyslovení jeho jména u nich způsobovalo výbuchy smíchu. Toto ukrývání však přestávalo s postupným uvolňováním mravů na venkově.
Rubáči se také připisovala magická moc, např. při uhranutí dobytka. Ve Václavíkovi se můžeme dočíst: „Jel na př. hospodář s volským potahem a vůl pojednou, prý uřknutím, padl. Proto nejblíže jdoucí žena skočila rychle za křoví, svlékla rubáč a třela dobytče od rohů po hřbetě až na ocas a opačně, načež vůl věrojatně povstal.“ Jiná stařenka pak prý pokaždé, když přivedli nový dobytek, obešla stavení jen v rubáči a potom rubáč pověsila volům na rohy, aby netrkali a prospívali.
V devadesátých letech 19. století začaly ženy zaměňovat rubáč za podolkovou košili s krátkými rukávy, od pasu nastavenou konopným spodkem, podolkem.
Ze sedmdesátých let 19. století pochází popěvek farského pacholka Jana Hubáčka:
Stratiła sem rubáček.
Kdo ho našéł? Hubáček!
Ja, Hubáčku, vrať ně ho,
Nech nechodím bez něho.
Gdo to pije, šak vy víte,
Vałáškovo ščrčné dítě.
Och, to je vám pijáčisko,
Propít ženě rubáčisko.
Literatura:
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
Petráková, B.: Lidový kroj luhačovického Zálesí. Zlín 2007.
