Sukňa
Kromě bílých leknic se od 18. století nosily na Zálesí také barevné sukně. Ty se nejprve šily z lněného nebo konopného černofialového, indigového, plátna a zdobily se haraskou. Současně s nimi se na Pozlovsku, Lhotsku a v okolí Slopného nosily také červené vlněné sukně, vsetínky, svisle prokládané černými nebo modrými proužky. Vyráběly se ve Vsetíně a ve Vizovicích a kromě Valašska byly časté také v Polsku.
Délka sukní byla nejméně do poloviny lýtek. Vzadu se vrapily a vepředu měly rozparek, kterým se odlišovaly od Slovácka. U dražších látek byla přední část, jež se překryla zástěrou, zhotovena z levnějšího materiálu a nazývala se ledaco.
Kolem roku 1860 se začaly používat sukně barvířské s bleděmodrým nebo červeným negativním vzorem. Bílé sukně, vzorované nebo bez vzoru, sloužily jako sváteční. V zimě se nosily sukně vlněné, později vyšívané soukenné nebo polohedvábné.
Koncem 19. století se začaly používat vzorované sukně z batistu, zvané patysky. Byly však drahé a ne každý si je mohl dovolit. Poslední sukně pak byly tmavě růžové s červeným nebo bílým vzorem, u spodního okraje lemované černou krepinou.
Literatura:
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
Petráková, B.: Lidový kroj luhačovického Zálesí. Zlín 2007.
