Klobouky a čepice
V padesátých letech 19. století se na Slopném a v Sehradicích objevovaly vysoké kuželovité valašské klobouky, hromovníky, nad stříškou zdobené fialovou a zelenou stuhou. Obecně se však na Zálesí nosily až do sedmdesátých let hroťáky, či hrotky. Tyto klobouky se podobaly hromovníkům, byly ovšem o něco nižší a svým tvarem připomínaly nádobu na dojení, hrotek.
Po nich přišly do módy brúsky, původem pravděpodobně z Hané. Měly rovnou krátkou střechu a nízký plochý vrch, který se podobal brusnému kameni. Nad stříškou se svazovaly zelenou šňůrou, ukončenou střapci, a celý vrch byl zdobený stuhami různých barev. Toto zdobení se v každé vesnici mírně lišilo. Mladíci za brúskem nosili zastrčené paví pero nebo kytku. Po brúscích se nosily širáky, měkké klobouky s promáčknutým dnem, ke kterým mládenci nosili kytku nebo bílé kohoutí kosírky.
Do sedmdesátých let 19. století nosili muži také čepice vydrovky, jinak také tchořovice, schořovice nebo aksamítky. Byly lemovány kožešinou a svrchní dénko bylo ze zeleného sukna nebo sametu. Po nich přišly na řadu černé baranice.
|
Rekonstrukce brúsku |
Jedna ostražitá dívka si prozpěvovala:
Zdaleka poznávám
synečka kłamača,
dyš on si brúseček
na oči natłáčá.
O vydrovkce pak vznikl popěvek:
Tato náš, tato náš, v zelenej čepici,
nigde vás nenájdem, enom při sklenici.
Literatura:
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
Petráková, B.: Lidový kroj luhačovického Zálesí. Zlín 2007.
