Lid náš ať se drží svého kroje
Nedávno jsem si prohlížel staré kalendáře a v jednom z nich jsem narazil na článek týkající se zániku a soudobého postavení lidových krojů na Moravě. Bohužel nebyla publikace kompletní, tudíž se mi nepodařilo zjistit její název, ani jméno autora. U textu byly uvedeny pouze iniciály J. K. Sešit pochází patrně z doby okolo roku 1900.
Čtení je to zajímavé z mnoha důvodů a byla by škoda se o něj nepodělit.
V této době zanikal lidový oděv také na Zálesí. Poslední kroje z tohoto období už byly silně ovlivněny sousedním Slováckem.
(Martin M.)
Lid náš ať se drží svého kroje.
Od J. K.
Přísloví „jaký kroj, tak se stroj“ málem už nebude míti platnosti ve vlasti naší moravské.
Dávno již vymizel kroj lidový na západní Moravě, dávno pohynula zevní vážná a bohatá paráda našich Hanáků, ano i v těch odlehlých Roztokách našeho milého Valašska jen zřídka setkáme se se svěčným oblekem Valachů, jak dříve se nosíval. Bohužel zašel tu zároveň i proslavený starý ráz Valašského lidu, a jen na některých místech učiníme si představu o těch Valaších, o nichž ve století předešlém vypráví Hanke z Hankenštejna, výborný znalec všech kmenů moravských, že jsou nejstatnější a největší lidé Moravy.
Jen to naše milé, pěkné Slovácko drží se dosud svého zvláštního kroje, byť i to nebyl všude juž ten vzácný, starý, který nosíval se ještě před čtyřiceti, padesáti lety.
Jenom na Slovácku našem stkví se to do té chvíle všemi barvami ohnivými svižného šatu selského, že často až oči přecházejí, a jest příčinou, proč tolik obdivovatelů ze všech vlastí českoslovanských k nám přicházívá doobdivovat se tomu lidu slovenskému, jenž v odětí svém zůstal svěží, krásnou kyticí na srdci naší vlasti.
Ano mnoho obdivovatelů z dalekých krajů přichází na náš posvátný Velehrad, kde bývá dostaveníčko našich Slováků a Slovenek švarných ze všech končin, přichází i ke Sv. Antoníčku nad Blatnicí, kde jako makový záhon se to v červnu strakatí, když děvčice, ba i naše ženičky někdy – co bych to na nevyzradil? – přicházejí sem od sv. patrona zdejšího vymodlit sobě – dobrého muže.
A kde kdo potvrzuje, že lid náš slovenský ve svém selském šatě vypadá velice čistě a pěkně, pěkněji než kde který kmen moravský a český!
A nám, kteří lid náš v té věci juž dokonale známe, kteří jsme mezi ním prožili dlouhá a pěkná léta svého života, věřte, že teskno bývá po něm, když nás na př. prázdniny od něho oddělily a zanesly nás v kraj, kde lid se strojí tím nepěkným, ucuchaným, nijakým šatem z kartounu a vyzrzlých látek bajkových, a věřte, že těšíváme se juž opravdu na návrat na pěkné Slovácko. Bývá nám tak veselo v duši, když oživí se před námi pole zase těmi bílými, černými a červenými plochami šatstva, v němž vězí náš lid slovácký….
Ale není to pouze ten šat selský, co nás těšívá při návratu domů, než i to přesvědčení, že vracíme se mezi lid, plný zvláštních zajímavých vlastností, dobrých ovšem i zlých, ale přece jen rázovitých.
Věru člověk by ani neuvěřil, že zachovalost ta duševní u našeho lidu souvisí se zachovalostí kroje selského. Pravda, že ne zpříma, ne tak, aby kroj sám juž učinil z lidu našeho něco svého, rázovitého, ale je tu kroj jaksi současně se všemi zachovalými význačnými vlastnostmi našich Slováků něco, co je výslednicí celého starodávného způsobu života jejich. A tak ztráta kroje potom souvisí i se ztrátou těch význačných vlastností, s proměnou celého způsobu života starodávného, se zaniknutím starých dobrých mravů, starých zpěvů, starodávné muziky, starodávných zvyků, zkrátka, se ztrátou toho pěkného a ctihodného rázu, jímž vždycky vyznamenával se náš lid moravský. Dobře je to vše viděti po odložení selského šatu u našich Hanáků a Valachů.
Pravda, našim Hanákům zůstala jejich pověstná rozvážnost i Valachům jejich známá řemeslná dovednost. Ale hledejte dnes rázovitý vzor bývalého Hanáka; kde ho najdete? A s pořádným Valachem setkáte se leda kolem Štítné, Nového Hrozénkova a Karlovic! O bývalém prostém životě u Hanáků a družném u Valachů není již řeči. Zmizel i s krojem a Hanák náš chodí a žije jak popanštělý sedlák, a chudobný Valach bohužel jako – trhánek, který otročí světu okolnímu.
Ale nebudu psáti o změnách, které podstupuje jádro lidu, když i jeho šlupka, jeho odětí domácí starodávné mění se, když odkládá svůj selský kroj.
Jen podotknu, že ty spolky různé, které v nové době v Tyrolsku a na různých místech v Němcích, kde lid německý také ještě v kroji chodí, založeny byly na záchranu kroje lidového, nemyslily při tom jen na to, aby se zachovala zevnější pěknota lidu, než současně s krojem i dávný jeho mrav a rázovitost, což v našich dobách, kdy všechen svět stává se jednotvárně stejným a jednotvárně zpustlým, i v sociálním směru značnou má důležitost.
Našemu milému lidu selskému ale přece sděliti musím, což on často sám nevěří, že selský kroj jest nejenom svěčný nad pomyšlení, ale také oprotiv těm hábům poloměstským, do nichž tu a tam i u nás leckterý šohajek se někdy obléká, výhodný a trvalý a na konec i na vysokých i nejvyšších místech vážený a ctěný!
Že selský kroj slovenský a vůbec lidový jest velmi svěčný, vědí dobře naši Slováci i čiperné Slovenky. Vědí obojí dobře, že když se do svátečního obleku naparádí, jsou jako nejkrásnější kvítí polní. Hanáci, jakkoliv to dobře také vědí, když při slavnosti nějaké vzpomenou si na bývalý svůj kroj a do něho se obléknou, a ačkoliv jinak náš nejuvědomělejší kmen jsou, nemohou se, sám Bůh ví proč, odhodlati, aby zase vyzdobili se drahým sice ale výhodným svojím bývalým šatem trvale. A při tom dobře vědí, že by svět před jejich „me sme me“ měl zrovna tolik úcty jako nyní, ba snad i více, neboť by věděl a viděl, jak mnoho jest jich ve středu Moravy!
U Valachů zůstane příčina odložení kroje prozatím ještě hádankou. Možná, že souvisí s dovozem látek poloměstských obchodníky židovskými, kteří z nich měli větší zisk, než z látek, jež vyráběli a prodávali na domácí kroj řemeslníci domácí. A proto zatlačili ponenáhlu tyto řemeslníky látkami novými a tak zatlačili ponenáhlu i kroj. Na Slovácko většina látek a parády dováženy byla juž ode dávna z cizích krajů, a tak obchodníci mají z nich vždycky zisk a proto je udržují, nové a nové přivážejí. Proto se i kroj udržuje, byť i „moda“ látek a sem a tam některé části oděvu se měnily.
Ale přece již různý cajk tlačí se i k nám, zvláště na jižním Slovácku, a každý mně přisvědčí, že mužáci a šohajci na Břeclavsku v cajkovicích nevypadají daleko tak čistě a pěkně, jako druhdy v gatích konopných a nebo v koženicích.
Dobře to vykládala jedna stařena, prohlížejíc fotografii muže známého v koženicích: „Ale taky už to zapovrhují (totiž koženice), najvěc majú bajkové gatě, lebo štofové a sukenné. Koženice měl pěkně na tři roky, aji dýl a týtok – štvery gatě do roka aby měl, nechca chodiť jak ten vandrovní“ –
Stařenka dobrá tím také řekla trefně, jak jsou ty látky nové trvanlivé! Kdežto dřívější látky ať konopí nebo domácí sukno Strážnické vytrvaly celou řadu let, zeškaredí „cajky“ nynější do roka a do roka se rozpadnou a tím poměrně jsou vlastně dražší než látky dřívější, které více stály, ale trvaly po několik roků.
A jak vhodně se strojí na př. náš slovenský lid, pokud chodí po selsku dle spůsobu starodávného! Do práce, kdy slunce praží, má odětí prajednoduché: konopné gatě, košili, širák a boty – to je všechno a všechno je čisté a účelné. Když je chladněji, přibere flanelový lajblík bílý – bohužel mizejí lajblíky nejen u ženských našich, ustupujíce různým kacabajám, než i u mužských – nebo dokonce i halenu! Halena jest sice méně úhledné roucho, vyjma haleny Hoňácké, které více plášťům ozdobným se podobají, ale do chladna a deště velmi fortelné. V zimě ovšem ustoupí gatě nohavicím šviháckým, jež i ve svátek na leto se nosívají, a halena kožichu, a tak připouští šat selský tolik vhodných změn, že ani snad měšťák jich někdy ve své garderobě nezná. A jak u mužských, tak je tomu i u ženských!
Na konec jenom ještě učiním zmínku o tom, kterak byl a dosud jest kroj lidový vážený i na nejvyšších místech. Zmínku tu činím i vůči některým „pánům“, kterýmž zdá se šat selský snad sprostým. Kdežto šat polopanský nikdy nebyl a nikdy nebude přípustným ke slavnostem u císařského dvora, může v kroji selském každý slavností těch se súčastniti tak jako by měl vojenskou nebo úřednickou uniformu anebo černý oděv salonní. Nebožtík Skopalík, který se za svůj selský šat nikdy a nikde nestyděl, chodíval, jak známo, jako říšský poslanec vždycky po selsku a na dvorních plesích a hostinách u Jeho Veličenstva pořádaných vzbuzoval vždycky ve svém svěčném úboru hanáckém zaslouženou pozornost.
Ale dosti juž výkladu.
Chtěl jsem jenom naše milé rolníky vůbec a Slováky zvláště upozorniti na to, aby se kroje svého, který jim tak svědčí a který se všude tak líbí, který zachovává kus jejich staré rázovitosti a povahy, nezříkali, aby jej v uctivosti měli, jako dobrý odkaz svojich předků. A ti příslušníci národa našeho, kteří do nedávna ještě po svém spůsobu selském se odívali, Hanáci, Valaši, kteří snad řádky tyto náhodou čísti budou a dosti jsou uvědomělí, aby pochopili, kam ostří řádků mokách míří, ti ať přemýšlejí o tom, nebylo-li by možno nějak pozvolna vrátiti se jim nejenom ke starodávnému odívání se, ale i ke starobylým mravům se starým krojem souvisejícím.
