Hudba a tanec
Tanec na Zálesí
Záleské tance jsou přechodného charakteru, jejich podoba je ovlivněna sousedním Valašskem a Slováckem, v menší míře pak Hanou. Lze zde nalézt všechny typy, druhy a formy tanců známé například na Vizovicku a Valšsku-Klouboucku nebo na Uherskobrodsku a Hradišťsku, liší se však v detailech.
Mezi nejstarší a nejrozšířenější typ patří tance točené-sedlcké, které jsou po celém území zastoupeny několika druhy. Oblíbené byly především pro své úzké sepětí se zpěvem a tančily se ještě ve 20. letech 20. století. Časem je však nahradily valčík a polka a později také módní společenské tance, které byly, na rozdíl od točené, jež byla vazaná na stejné místo, rozvinuty do celého prostoru. Název točená se více vyskytoval ve střední a východní části regionu, sedlcká byl pak používán směrem k Uherskému Brodu.
Významnou složku tvořil zpěv taneční písně. Na Zálesí zpívali převážně muži, ženy jen příležitostně. Tanečník si poručil tanec a zaplatil muzice hozením „do cimbála“ či do basy. Později, kdy už hrála dechovka, složil peníze do talíře na stole před muzikanty. Tanečnici si obvykle na začátku přivolal sám, postupně se pak do kola přidávaly další páry. Při zpěvu hudba většinou nehrála. Tančilo se v mezihrách po jednotlivých slokách ve stejném nebo i rychlejším tempu. Nakonec zazpíval tanečník ještě krátkou, rychlejší píseň, většinou žertovného charakteru.
Kromě točené-sedlcké se na Zálesí vyskytovaly také tance figurální, kolové, obřadní, mužské nebo taneční hry.
Hudba na Zálesí
Josef Černík záleské písně charakterem přirovnává ke skladbám z Kopanic. Oproti ostatním písním na Slovácku zde převažuje mírnější tempo, což připisuje zejména povaze lidu a celkovému rázu kraje.
V letech 1922-1924 zapsal Černík na Zálesí 621 písní. Převažují písně taneční a kromě skladeb čistě domácích se zde vyskytují také různé obměny, kdy se domácí texty zpívají na cizí nápěvy a obráceně. Za pozornost pak stojí písně svatební, které byly oblíbené i v sousedních krajích, a nápěvy příbuzné písně žňové a halekačky, neboli hojagačky, popěvky, které sloužily dívkám k dorozumívání na pastvinách.
Mezi prvotní hudební nástroje na Zálesí patřily například lipové lístky, hřebeny, vrbové píšťalky, keramické okaríny, ale také pastevecké trouby zhotovené z olšové kůry, které dosahovaly délky i přes dva metry. Dále se zde hrálo na grumle, foukací harmoniky, zvané varhánky, housle i harmoniky tahací.
Při tanci se kdysi běžně doprovázelo na dudy, zde gajdy. O gajdoších se pak zpívá v několika záleských písních a zmínky o nich lze nalézt i v některých pověstech. Kvůli omezenému počtu tónin gajd však zpěváci a tanečníci dávali přednost cimbálu. Při zábavách s ním hrály ještě jedny nebo dvoje housle, píšťala a basa.
V 70. letech 19. století se začaly na Zálesí vyskytovat kapely žesťové, plechové. Byly hlučnější než cimbálové muziky a s jejich příchodem se změnil i charakter zábav. Staří se jich už neúčastnili a ubylo také veselosti. Na konci masopustu či hodů se však i nadále tancovalo postaru, za doprovodu houslí, basy a klarinetu.
S postupným vytlačováním cimbálové hudby docházelo i k zániku lidových tanců a písní.
Krajča z Polichna býł gajdošem na Maršovje. Jednúc šéł z hrání dóm neskoro v noci a hráł si vesełé svjecké pjesničky. Tu sa k něm přidali třé mládenci černo oblečení a tancovali si při jeho muzidze. S toho mu napadlo, aby ím zahrál pobožnú. Hráł: „Gdož ochrany Nejvyššího v skrýši jeho užívá…“ To ich zaraziło. Přestali tancovat a utékli pryč do hája, že nebyło po nich ani zniku.
Literatura:
Černík, J.: Záleské písně z okolí Luhačovic. Praha 1957.
Jelínková, Z.: Záleské tance I. Tance točivé. Brno 1977.
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930.
